Ájurvédská diagnostika

 Základem klinické diagnostiky je důkladná znalost fyziologie každého jedince. Ayurvéda používá k diagnostickým účelům podobné metody jako moderní medicína. Tyto metody zahrnují anamnézu, pohmat a poklep a vybrané jednoduché laboratorní metody. Anamnéza obsahuje typické otázky týkající se historie onemocnění, operací a zranění, zdraví rodiny a příbuzných. Ayurvéda přidává otázky zaměřené na životní styl, denní režim, dietu, pocit hladu během dne, chuťové preference, potřebu a kvalitu spánku, množství energie, frekvence a množství vyměšované moči, stolice a potu, preferenci ročního období a citovou stránku. Účelem těchto otázek je zjistit nejenom fyzickou a mentální konstituci, ale i určit oblasti které jsou v nerovnováze. Tak například osoba s pitta dominantní konstitucí s největší pravděpodobností bude typicky pociťovat hlad a to zejména v poledne. Během dne bude velmi aktivní, v noci se probouzet kolem druhé hodiny ranní díky aktivní mysli nebo zažívacím potížím typu překyselenosti. Dále bude mít malou toleranci pro horko. Nejoblíbenějším ročním obdobím bude zima či podzim. Po psychické stránce tato osoba bude zápasit s prchlivostí, hněvem, vztekem a netrpělivostí.
 

Pohmat a poklep jsou v ayurvédské diagnostice doplněny pohledem či pozorováním. Pozorování pacienta si všímá tvaru očí, kvality vlasů, množství svalstva, typu gestikulace a způsobu mluvy. Ayurvéda dále používá diagnostiku nehtů a jazyka. Jazyk jako zrcadlo odráží stav funkce zažívacího systému a tím i stavu celého těla. Proto k součásti návštěvy u ayurvédského lékaře patří vždy i důkladný pohled na jazyk.

Nejdůležitějším diagnostickým nástrojem v ayurvédě je pulsová diagnostika. Tak jako moderní medicína používá laboratorní testy a přístroje k detekci problémů v těle, pulsová diagnostika má schopnost podat informace o stavu jakékoliv části těla. Jak je to možné? Každá myšlenka, slovo, sousto, které kdy prošly tělem, jsou zapsány do buněk těla. Tělo si s sebou nese tuto informaci ve formě energetické paměti. Je možné se napojit na tuto informaci a „číst“ ji různým způsobem, ať již v energetických centrech nebo v pulsu.

Pulsová diagnostika je propracovaný systém, který nám dovoluje systematicky a objektivně zjistit, co se děje v těle, jaké jsou momentální a dlouhodobější nerovnováhy, jaký je stav tkání, orgánů, mysli a stadium, ve kterém se nerovnováha a tudíž i onemocnění nachází. Na rozdíl od moderní medicíny, puls dokáže odhalit i stavy pre-klinické, to jest takové, jež se ještě neprojevily klinickými příznaky. Takové stavy je jednodušší vrátit do stavu rovnováhy a to často ještě v době, kdy ani dotyčná osoba si dostatečně není vědoma toho, že je s ní něco v nepořádku. Já osobně považuji největší přínos pulsové diagnostiky v tom, že je schopna objektivně podat informace o původu onemocnění. V této souvislosti si velmi živě vzpomínám na dospívajícího chlapce s roční diagnosou temporální epilepsie. Pulsová diagnostika u tohoto 15ti letého mladíka s převážně pitta konstitucí zcela jasně ukázala, že původ epilepsie je nikoliv nervového původu, ale emotivního rázu. Jak vysvitlo z rozhovoru s rodiči, syn před rokem a půl začal výběrovou školu, která přes veškerou jeho snahu byla nad jeho síly. Přestože si vedl dobře v touze vyrovnat se starší sestře a nezklamat rodiče, vnitřní konflikt rostl. Jeho záchvaty začaly na cestě do školy a později se opakovaly i v období zdánlivé relaxace. Doporučila jsem rodičům najít vhodnější zaměření pro syna, kde by mohl rozvinout přirozený talent technického rázu a využít velké zručnosti. Je také nutné uplatnit ambiciosnost a touhu uspět bez přílišné zátěže, kterou současná škola představuje. Pokud tato příčina bude odstraněna, časem by měla ustoupit i nerovnováha která se manifestovala ve formě atypické epilepsie. Nebýt pulsové diagnostiky s odhalením citového konfliktu v oblasti pitta, léčení by se typicky zaměřilo na vata poruchu která je obvykle původem onemocnění nervové soustavy.